Cesta do Turecka a zase zpátky s Vladimírem Bodišem (část 1.)

Původním jazykem tohoto příspěvku je ČEŠTINA (český jazyk) (ostatní jazyky byly přeloženy automaticky AI)

Po včerejší rozlučce spojenou s autorským čtení mě trochu třeští hlava. Nicméně vstávám, dobaluju poslední věci, řeším cestovní pojištění, dovybavuju provizorní lékárničku. Posledních pár nejapných vtípků o toulavých psech, rumunské mafii, darování orgánů v Turecku, workshop pro děcka na soukromé základce a vyrážím směrem k OC Olympia. Tam na mě čeká plně naložené auto lidmi a bágly, vyrážíme směr československé hranice. Tam se na pár dní zdržíme – Vítáme jaro.

Naše cesta začíná v neděli. Ostré slunce se nám opírá do zátylků a my stepujeme na parkovišti a ptáme se lidí, zda nejedou směrem Bratislava, ideálně někam dále k maďarským hranicím. Připomínám si slova muže, se kterým jsme se bavili včera o Turecku (měl tam kdysi jakési patálie s úředníky): „Jestli vás chytne turecká policie, tak nic neříkejte. Řekněte pouze dvě slova: Česká ambasáda.“ Teď už je však pozdě a nervozita opadá. Naše tříčlenná posádka usedá do auta směrem na benzinku před Bratislavou. S lektorem dýchacích cvičení probíráme filosofická a duchovní témata. Zbylí účastníci balkánské poutě, říkejme jim třeba Píťa a Dorka, sedí vzadu.

Vystupujeme před slovenskou metropolí. Vykládáme bágly, kupujeme kafe, vytváříme cedulky s nápisy Bratislava a Budapešť. Začínáme stopovat.
Po třech hodinách gestikulací a slovního odmítání (máme plno / nejedu tím směrem / neberu stopaře) nasedáme do dodávky. Chlapík za volantem je příjemný. Povídá o své práci (instaluje wifi na lodě v Holandsku), o životě a my vymýšlíme, kde budeme spát.

O cca 45 minut později nás ajťák vykládá pod Ufem, což je pro Dorku jako splněný sen – prý by ho určitě měla vidět. Dostáváme pagáče, následuje pevný stisk ruky a přání šťastné cesty. Procházíme Sadem Janka Kráľa. Nakonec kupujeme víno a šplháme do nevím kolikátého patra, kde nás uvítá velmi milá umělkyně ve svém bytě, kde žije s manželem, který je na cestách, a s dvěma dětmi. Začíná bouřka a my jsme rádi, že náš prvotní plán rozložit si plachtu v parku nebyl realizován.

Ráno nám osmiletý kluk pomáhá snést bágly z půdy. Seběhávám víc jak stovku schodů a v hlavě mi zní věta z předešlého večera: „Dobré víno, dobrá slivovice, dobré jitro“. Jedeme na nejbližší benzínu, kde jsem domluvil spolujízdu. Jakýsi Čech pracující pro nějakou nadnárodní banku v Budapešti nás odveze do maďarského hlavního města. Vykládá nás před Kelety, což je jedno z nádraží a my se producírujeme městem, které nám trochu připomíná Prahu.

Kafe, oběd a plánování další cesty. Jsou dvě možnosti – přes Rumunsko nebo přes Srbsko do Bulharska a tam potom do Turecka. Po zkušenostech z loňského roku se rozhodneme pro první variantu – hiking po Srbsku je fakt bída. Přesouváme se na benzinu mimo centrum, skládáme batohy a vytváříme cedule s nápisy další destinace. Dnešním cílem je Szeged.

Avšak nastává problém, když zjistíme, že informace z Wikipedie pro stopaře jsou zastaralé a byla psána v době, kdy byl nedokončený nájezd na dálnici. Čerpací stanice vypadá pustě, sem tam zastaví nějaké auto. Nevypadá to růžově, uvažujeme nad špatně zvoleným místem.

A ejhle – náhle, asi po necelé hodince, nám zastavuje asi padesátiletý Maďar. Neumí ani slovo anglicky, pomocí map v telefonu, gestikulací nás prý odveze do města Kecskeméd, které je asi na polovině trasy do Szegedu. Přijímáme.

Snažíme se navázat jakousi komunikační linku. Díky fotografiím, které nám ukazuje se dovíme, že pracuje jako truhlář. Dorce a Píťovi ukazuje fotografie kuchyně a koupelny ze dřeva. Po hodině a půl a dvou zastávkách v menších obcích jsme na místě. Loučí se s námi a my si pořádně uvědomíme, kde jsme.

Stojíme na dálničním mostě na exitu směr Kecskeméd. Píťa a Dorka se zmateně rozhlíží a snaží se najít ideální místo na stop dále. Stojíme u směrnice, není se kam pořádně pohnout, ze všech stran projíždí auta – stojíme totiž uprostřed dálnice. Přebíháme nejprve na jednu stranu a když zjistíme, že je cesta zcela neschůdná přeběhneme na stranu druhou.

Po zmapování terénu oběma páry očí je z Dorky cítit nervozita a v jejím hlase silná nejistota. Přelézáme svodidla a ona začíná s výkladem. Z mostu vedou točité, velmi těžce přístupné schody dolů z mostu. Zespoda je slyšet hluk projíždějících aut a kamionů ve veliké rychlosti. Obklopen zvuky, jenž se ozývají ze všech stran se mě zmocňuje velká nervozita. Náznak paniky, avšak není cesty zpět. Vzpomenu si, jak jsme s Píťou loňský rok překračovali vodopád v Srbsku, přes který vedl rozpadající se mostek. Tohle nebude tak zlý, uklidňuju se, odhazuju nedopalek cigarety za sebe mezi projíždějící auta a s pomocí dvou průvodců se dám po cestě z mostu. Zvuky aut se přibližují, krok je však jistější a jistější – není jiná cesta. Páry nohou dopadnou do kluzké trávy a ze mě všechen stres odpadá. Nacházíme se ve škarpě, kterou kráčíme s těžkými batohy okolo svodidel. Najdeme místo, kde chceme stopovat. Píťa však ztratil sešit a tužku, tak použijeme mou karimatku, na kterou zlatou izolepou napíšeme Szeged.

Auta projíždí ve 150 kilometrové rychlosti. Dohadujeme se s Píťou, že tu opravdu nikdo nezastaví. Začne se k nám přibližovat auto s majáky. Z něj vystupuje mladší příslušník road patrol. Zřejmě mu zavolal nějaký uvědomělý občan.

„Tady vám nic nezastaví, stopujte jinde, třeba tam,“ a ukáže jakýmsi směrem. Po zvážení situace se vydáváme tím směrem.

Stopujeme několik hodin bez úspěchu. Nakonec se rozhodneme postavit stan v březovém hájíčku, který je obklopen dálnicí. Prší, večeříme chléb a sýr.

Ráno vyrážíme zpátky na původní pozice a pokračujeme. Držím rozměrnou karimatku s nápisem cílové destinace a zápolím s větrem, který s ní mává ze všech stran. Vymýšlím písničku o road patrolovi. Po nezdaru se přesouváme dále směrem po dálnici směrem od kecskemédu. Obědváme na odpočívadle pro kamioňáky. Pár stolů za námi sedí skupinka Turků, kteří popíjejí čaj. Poslouchám turečtinu a myšlenkama se již pohybuju po orientálních tržištích, které voní exotickými kořeními a parfémy.

Vydáváme se dál. Dorka si všimne autobusové zastávky. Za minutu odjíždí autobus do lajosmisse. Nastupujeme, kupujeme lístek a za necelých 20 minut jsme v centru města. Nakoupíme nezbytné potraviny a vydáváme se na benzínu.

Opakuje se nezbytný scénář (mám plno / nejedu tím směrem / neberu stopaře) a my se vydáváme o půl kilometru zpět k městu a rozbíjíme stan v pařezovém oppidu.

I přes vydatný spánek jsme druhý den dopoledne znaveni. Nedaří se nám posunout se dál. Přicházím k Píťovi a domlouváme další postup. Tři stopaře nikdo neveme. Musíme se rozdělit. Po zvážení logických variant z těch nelogických vyplývá jasná matematika – nevidomý a holka je nesmysl, stejně jako to, kdyby tu zůstala ona sama, takže z toho vyplývá jediné rozhodnutí. Za minutu přijíždí auto. Jsou v něm místa pro tři, ale špatně anglicky hovořící Maďar o tom nechce slyšet a při zmínce o třech spolucestujících opakuje neustále dokola „Nentudom“ („nerozumím“). Dorka při zjištění, co máme v plánu zezačátku protestuje, prý je hloupost se rozdělit. Vysvětluji ji, že jiná cesta prostě není. Nakládám svůj batoh a sedám vedle řidiče a přes okýnko ujišťuju Dorku, že během cesty budu psát a jakmile budu v Szegedu pošlu lokalizaci. Zavírám okýnko, řidič startuje svůj vůz a vydáváme se vstříc polednímu slunci. Nervozita opadá.

Jsem v klidu – teď už je pozdě cokoliv změnit a můj život je v rukou držící volant. Jsem determinista a říkám si, že tak to mělo prostě být.

„Můj otec dnes slaví 90 let,“ povídá muž špatnou angličtinou.

„Krásný věk,“ odpovídám.

„Jo to jo. Kam jedete?“

„Do Turecka.“

Nastává mlčení, během kterého je cítit napětí – rád by se zeptal na tolik věcí, ale ta jazyková bariéra… Sice nevím, kam jedu, ale píšu Dorce, že jsem na cestě.

„Jsme u Szegedu,“ hlásí řidič. Odváží mě blízko centru a vykládá mě před restaurací, která se jmenuje Pagoda vok bar. Pagoda, jak symbolické, probleskne mi hlavou a usměju se.

„Keszenem,“ poděkuju mu v maďarštině. Řidič mi položí ruku na rameno, poví něco v maďarštině a odjíždí.

V brzkém odpoledni se mi sluneční paprsky opírají do tváře. Píťa a Dorka jsou poblíž Szegedu také, stopli srbského řidiče pár minut po mě.

O hodinu později mi píšou, že jsou poblíž, cca sto metrů ode mě a dávají si langoš. Nastavuju čichový radar a jdu po vůni spáleného oleje. Usedám vedle nich, dávám si kafe. Řešíme co dál. Navrhuju, že když bude zapotřebí zase se na část cesty rozdělit, uděláme to. Dorka je nicméně proti. Říkám, že v tom případě existuje varianta, kdy se smíříme s tím, že do naší cílové destinace v Turecku nemusíme dojet vůbec a pojmout to filosofií „Cesta je cíl“.

Bookujeme ubytování v Szegedu. Procházíme večerním městem, které se nám líbí. Zapadáme do kostela, u baru objednáváme pivo a usedáme do kostelní lavice. Kostel přestavěný v hospodu mě zcela fascinuje. Píťa začíná mluvit o tom, že v Sofii je někdo, kdo by nám mohl pomoci přes turecké hranice, prý jede tam kam my. Ale má pouze dvě místa. Nelíbí se nám to, přesouváme tuto diskusi až na chvíli, kdy to bude nutné – cesta bude ještě dlouhá.

O pár hodin později stojíme u autobusové zastávky směrem Makó. Za námi v parku probíhá recitace básní dětí prvního stupně. Ptám se Píti, jestli si myslí, že to jsou nějaké ódy na Viktora Orbána.

Zastavuje nám auto. Z něho vystupuje velmi sympatický muž a pomáhá nám naložit krosny. Veze nás přímo do Maka. Prý tam jede k soudu vysekat svého klienta z nesmyslné exekuce. Díky nám však jede pozdě.

„Splácím svůj stopařský dluh,“ povídá nám hezkou angličtinou: „Před dvaceti lety jsem stopoval do Francie do kláštera,“ doplňuje neustále se usmívající se právník, který hraje na kytaru v církevním sboru. Prý je rád, že si po letech může promluvit anglicky.

Na druhou stranu je nervozní, jede o 5 minut pozdě. Rychle zastavuje před soudem v centru malého města, rychle vykládá batohy a běží až za ním vlaje oblek.

Jdeme na benzínu. S Dorkou objevíme obchod asi s farmářskými potravinami, tam nás zaujme česneková pasta. Na Shellce si s ní mažeme chléb a naše debata se točí jen kolem této delikatesy.

Několik řidičů nám říká, že jsme na špatné benzínce. Jdeme tedy přes město k druhé. Píťa hraje na kytaru, to zaujme jednoho Róma, který se prý pro nás do půl hodiny staví a odveze nás na hraniční přechod s Rumunskem. Nepřichází, aut jezdí míň a míň. Rozkládáme stan na poli za zemědělskými stroji. Je slyšet mnoho ptáků, včetně kosa. Snažím se ho naučit píseň I chase the devil od Maxe Romea, která mě provázela celou cestu až zpátky do Čech.

Pátek. Poflakujeme se za kruhovým objezdem. Hlavu mám položenou na krosně. Smiřuju se s faktem, že se z Maďarska prostě nedostaneme. Jsme tu již pět dní, hranice s Rumunskem téměř za rohem, ale žádné auto nejede. Co třeba to vzít na hranice pěšky?

Z mého uvažování mě vyruší dupot párů nohou. Píťa z dálky křičí, že máme auto na hranice.

Mačkáme se s Píťou vedle zelináře, Dorka je v nákladovém prostoru dodávky mezi bramborami, křenem a petrželí.

Před náma je velká fronta kamionů. Vystupujeme z dodávky a pouštíme se přes hranice pěšky. Málem proklouzneme všímavému rumunskému celníkovi, čímž ho trochu rozzlobíme proti nám. Když si však všimne mého handicapu pouští nás dál. Jsme v Rumunsku. Po pěti dnech…

Pokračování příště...