Cesta do Turecka a zase zpátky s panem Bodišem, část II.

Od rumunských hranic s Maďarskem se vydáváme směrem k nejbližší Shellce. Cestou nás zastavuje žena, ptá se nás, zda nepotřebujeme odvoz. Kývneme, ona mizí.

Na benzínce zjišťujeme, že Rumuni jsou národ nebojácný - tedy to usuzujeme podle toho, že beze strachu pokuřují během tankování benzinu do nádrže. Přichází k nám pán a nabízí nám odvoz. Prý je to do Aradu 100 kilometrů, nás tři tam odveze za 80 euro. Nakonec slevní na šedesát. Jednak jsme se rozhodli, že nechceme platit a projít si opravdovým stopem se vším všudy, jednak je to do Aradu necelých padesát a taxikář chce vydělat na bandě stupidních batůškářů. Kráčíme do nejbližší vesnice a cestou stopujeme. Nedaleko vesnice Nădlac zastavuje auto. Prý nás do Aradu vezme za padesát euro. Poznáváme v něm "našeho" taxikáře, jdeme dál.

Kráčíme směrem k vlakové stanici, s Dorkou běžíme, abychom se staly součástí zázraku - Píťa stopnul bavoráka. Bavoráky a Audiny zpravidla stopařům nestaví, ať je to kdykoliv. Z nejmodernějšího modelu BMW vystupuje Rumun, který neumí ani slovo anglicky, nakládá naše batohy a pečlivě opečovává svou luxusní káru, která má extrémně špinavé okno.

Domlouváme, kam nás odveze. Po složitém vyjednávání zjišťujeme, že nás hodí dál než do Aradu, a to na exitu do Simerie. Jedeme hodinu a půl v autě, kde řve rumunské kýčovité disko. Navigace svítí červeně, náš "Big boss" (dostává přezdívku podle skladby, která zní v autě neustále) si to neohroženě jede 165 kilometrů v hodině uprostřed dálnice.

Po hodině a půl prudké zabrždění, vystupujeme. Dorky hlas zní nervozně a mě je už jasné, co se děje - hbitě přelézám svodidla - už zase jsme uprostřed dálnice.

Po tom, co se Dorka s Píťou dosyta dodívají na bílé vrcholky hor, které se odráží v parném slunečním dni, a ze kterých se vznášejí dva parašutisté chceme se vydat směrem blíže k Simerii a najít lepší místo na stop. Sotva přelezeme svodidla, vidíme auto s majáky - tuhle situaci známe z Maďarsku, road patrol nám vysvětluje, že tady je to nebezpečné, a ať jdeme blíže k městu. Nic nového, jdeme.

O necelých pět minut později nám zastaví auto. Mačkáme se vzadu s batohy a jedeme do Călanu. Řidič začíná smlouvat - prý nás za tisíc rumunských leu odveze až do Târgu Jiu. Odmítáme, on smlouvá dál - prý za 500 do Turceni, což je na půl cesty. Vypadá to, že by chtěl ještě smlouvat, my jsme však přesvědčeni.

Kráčíme na Rompetrol ve městě.

"Jedete do Hategu? Já vás tam hodím," povídá vysoký, mohutný, svalnatý chlapík, který si všimne naší cedulky: "Odvezu kamaráda a za deset minut jsem zpátky a hodím vás tam."

Dáváme kafe, chlapík na nás nepůsobí moc důvěryhodně. Za deset minut opravdu přijíždí, nakládá naše batohy - už není cesty zpět. Cítím z Dorky nervozitu, Píťa potichu říká, že pokud někdo z nás řekne, že vystupujeme, tak tak uděláme. Nervózní minuty se vlečou. Čím blíž jsme k Hategu, auto zrychluje. Špatný pocit narůstá. Co se stane dál?

Prudce zastavujeme na Lukoilu v centru. Chlapík nám pomáhá vytáhnout batohy z kufru, chceme mu dát slivovici jako poděkování.

"Ne, já jsem boxer, já cvičím, já žiju zdravě. Prostě jsem vám chtěl jen pomoci,".

S Dorkou uvažujeme, kde rozložit spaní, když Píťa chytne stopařskou chuť a povede se mu další bravurní trik - nastupujeme do auta, které řídí velmi sympatická žena, doktorka onkologie. Nepřestávám se divit. Ženy, stejně jako Bavoráky a Audiny prostě nezastavují.

Prý nás odveze do Pietrosu. Dorka usíná, Píťa po chvilce říká, že ty bílé vrcholky hor se přibližují, až vjedeme do nich. Naše průvodkyně, která vypráví o Rumunsku velmi zajímavě říká, že jede dál, až do Târgu Jiu. S ohledem na to, že se nám nechce stanovat ve sněhu a že Târgu Jiu je blízko Craiovy a tím pádem bulharských hranic přijímáme.

Volá jí manžel. Ona mu říká, že veze tři stopaře, on zní naštvaně. Začne nám tedy vysvětlovat, že stopaře nikdy nebere, ale že v našem případě to prostě tak cítila. Je silně věřící, ekumenická křesťanka. Povídá, že všichni by si měli pomáhat, přeci jsou to bratři a sestry v Bohu.

Bookujeme ubytování v Městě na řece Jiu (což je český překlad města). Kráčíme městem plného toulavých psů - ti jsou však neškodní, spíš naopak jsou vystrašení oni a utíkají před námi. Vzpomenu si na příhodu z Kecskemetu, kdy jsme si všimli u dálničních svodidel množírny, tvořící několika klecí se stovkami přivázaných psů. Kladu si otázku, jestli alespoň tyto psi čeká lepší osud. Z hostelu to nikdo nebere - je před půlnocí. Apartmán je však otevřený, vše připravené, fotky sedí. Ubytováváme se, ráno jim zavoláme znovu a vyřídíme formality. Podle vyprávění ženy, která nás vezla přes rumunské hory, kolem rumunského kláštera přes víc jak půlku Rumunska, je tohle normální přístup. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že naše rezervace byla zrušena a tak uvádíme ubytování do původní pozice a jdeme za kruhový objezd stopovat.

Je sobota odpoledne, asi horší čas na stopování. Píťa skládá melodii a vymýšlí popěvek rumunských měst, kam bychom se rádi dostali: "Târgu Jiu - Rovinari - Filiasi - Craiova", já začnu s cedulí tancovat a stopovat auta. Dorka dostává nápad a napíše jednoduše ceduli Rompetrol. Zastavuje nám mladý Rumun v dodávce - prý kvůli nám projel celým městem, aby nám pomohl.

Vysazuje nás na Rompetrolu. Po asi další hodině nám zastavuje další auto, které nás veze do Rovinari - město s uhelnou elektrárnou, na které dohlíží ohromná socha Ježíše. Prý nás odveze až do Turceni na vlak, do Craiovy bychom to mohli stihnout. My však zůstáváme, on na nás nevěřícně kouká, zda to myslíme vážně.

Hledáme místo na kempování. Píťa přichází, ukazuje něco Dorce, cítím, jak se oba dívají na mě. Dlouho přemýšlí, mlčí a já vím, že tohle neznamená nic dobrého. Ujišťuju je, že jsme zvládli horší věci, tak tohle bude v pořádku.

Do Rovinari vede dálniční most, klenoucí se nad slumem, tvořený z přístřešků z igelitových tašek a kousků dřeva a mnoho toulavých psů. Někteří jsou přivázaní, jiní se volně potulují k řece Jiu, která je v tomto úseku velmi divoká. Není tu moc prostoru na pohyb chodců, provoz není tak extrémní, i tak předvádíme akrobacii na svodidlech. Pod sebou slyším štěkot psů, řinčení těžkých řetězů, dravou řeku. Za mostem si všimnu dalšího nového nepříjemného zvuku - uhelné elektrárny. Píťa v sobě nezapře své industriální kořeny a je elektrárnou unešen. Kráčíme do blízkého lesa, rozkládáme plachtu - dnes se bude spát pod širákem. Večeříme a plánujeme další den - čas rychle utíká, a my si musíme pospíšit, ať nepřijdeme o to, proč tuto celou cestu podnikáme. Jakmile se přesuneme do Craiovy, pojedeme do bulharské Sofie vlakem.

Usínám pod hvězdnou oblohou. Je slyšet ptačí zpěv z lesa, voda v řece Jiu, štěkot psů a zvuk uhelné elektrárny.

Ráno se probouzíme a kráčíme stejnou cestou zpět a jdeme na zdejší nádraží tvořené z nevzhledného přístřešku. Podle googlu vlak odjíždí v 9 hodin ráno, ptáme se procházejících lidí v kolik to jede. Když čekáme déle než půl hodiny, už pochopíme, co nám v rumunštině říkají - vlak v neděli nejezdí. Procházíme městem, kterým je slyšet ortodoxní bohoslužba a hluk elektrárny. Nakupujeme potraviny a vyrážíme na místo které jsme si vyhlídly na stop.

Po třech hodinách a změně stopařské taktiky, kterou jsme odkoukali od úspěšnějších Rumunů nám zastavuje auto a veze nás do Turceni. Přistupuje paní, má s sebou psa, kterého na nádraží vypouští. Jsme zmateni.

Vlak do Craiovy jede za tři a půl hodiny. Píťa vytahuje hořák, připravuje kafe a filtruje ho přes toaletní papír. Společnost nám dělá skupina psů, včetně těhotné fenky, zřejmě jejího druha a štěňátek. Člověk by si je nejraději pohladil, ale odoláváme. Leží poslušně, klidně a sledují nás nebo pospávají. Překrásná to rodinka. Přemýšlím, co vše tyto krásné bytosti čeká za útrapy v zemi toulavých psů - snad dopadnou lépe než tamten pejsek, který z neznámého důvodu přišel o pacičku. S Píťou rozvádíme debatu o svobodě. Hrajeme na kytaru, což se psům nelíbí, přestáváme.

Souprava přijíždí, připomíná mi to starší City Elephanty kterými jsem jezdil k babičce. Nastupujeme, usínám.

Craiova, sestupuju ze schodů dolů a opřu se o dveře, které se o deset sekund později otevřou za jízdy. Za necelých pět minut přijíždíme do centra.

Bookujeme ubytování, procházíme se. Postarší pán nás prý chce přivítat ve své zemi, kupuje nám pizzu a nějaké pití. Procházíme futuristicky vyhlížejícím městem.

Dalšího dne vyrážíme na vlak do Bulharska. Na hranicích nutná kontrola, přestup do dalšího vlaku a pak už jen do Sofie.

Píťa se zmíní o našem bulharském řidiči přes hranice a že už to není aktuální. Prý popojedeme dále do města Haskovo, kde nás čeká Řek, který jede stejným směrem.

V Sofii se nezdržíme. Kafe a jdeme na nádraží. Zmatky, Píťa přebíhá z kanceláře dopravce do jiné. Stíháme to, vydáváme se směrem do Haskova. Silnice začíná připomínat tankodrom, výmoly se mění v obří díry, autobus se je snaží objíždět na poslední chvíli, občas se mu to nepovede.

Pozdě večer jsme v Haskovo. Vyzvedává nás Řek, kterému v tomto příběhu budu říkat Zorba. Má elektrododávku a veze nás za město, kde nás uvítává velmi příjemný Bulhar, kterému budu v tomto deníku říkat třeba Georgij. Georgij pracuje v ekologické neziskové organizaci a za tímto účelem (a aby mohl hostit lidi ze zahraničí) koupil dům který vlastníma rukama opravuje.

Slunce ještě není zdaleka na vrcholu a nás čeká mezinárodní snídaně. Georgij připravuje vrtačkou těsto na palačinky, každý z národů přináší to své - Zorba s česnekovou marmeládou a řeckým jogurtem, Georgij s ljutenicou (což je ajvar z rajčat), my přinášíme to, co jsme koupili v maďarsku. Georgij připravuje palačinky na ohni, probíhá veselá debata o všem možném. Je krásný, sluneční den a my se nacházíme již pár kilometrů od tureckých hranic.

Musíme však cestou nabít autobaterii v elektrododávce. Cestou zjišťujeme, že "free charger" který měl být cestou není, tak jedeme na rezervu. Vjíždíme na bulharskou celnici, kde probíhá vše bez problémů, menší, ale ne závažné problémy jsou na turecké straně - kontrolují pasy, ptají se kam jedeme, kontrolují dokumentaci auta, kufr, batohy... Dostáváme povolení a vjíždíme na turecké hranice, po dvanácti dnech. Mission done!!!

Zastavujeme a zdržujeme se v Edirne, kde nabíjíme auto. Píťa kupuje tureckou kávu, ke které dostává zavřenou plastovou nádobu od jogurtu, ve které se nachází voda. Zorba a Píťa hrají šachy, já se učím pozdrav slunci.

Při západu slunce se vydáváme dál. Kolem malebných vesniček a v údolí zasazených políček do města Kırklareli, kde nás očekává náš turecký hostitel.

Městem se ozývá zpěv muezína a my vystupujeme z auta. Přichází mladý, velmi sympatický Turek, objímá naši cestovatelskou posádku a zve nás do svého bytu. Aliken je velmi laskavý člověk. Je vegan, bydlí s ním dvě kočky, které tady zůstaly po minulém majiteli. Podle Dorky má i vytříbený vkus na literaturu. Sedáme u něj v obýváku, balíme tabák, povídáme, vtipkujeme... Jakobychom byli známí už odjakživa. Následuje opulentní turecko-řecko-mezinárodní večeře.

Celý den procházíme městem a nakupujeme nezbytné zboží, což v našem případě znamená zásobu čokolád a tabáku. Zorba nabíjí auto. Blíží se večer a my se srdečně loučíme s naším přítelem, avšak ne na dlouho.

Vyjíždíme. Ve Vize dobíjíme auto na poslední část cesty, sedíme v kavárně, pijeme kafe a čaj a Zorba s Dorkou hrají vrchcáby. Kolem půlnoci opouštíme Vize. Na posledním úseku naší cesty začíná pršet, avšak my jsme již na místě a kos pomalu vzlétá na zalesněné kopce tam, kde tuší úplněk za deštivými mraky...

Po pěti dnech duševní očisty překračujeme řeku a scházíme ze zalesněných kopců. Píťa hraje na kytaru, je krásné slunečné počasí. Kontrolujeme cestu na mapě, směřujeme do nejbližší vesnice, odkud si chceme zavolat taxi směr Vize a dále do Kırklareli, kde nás čeká Aliken. Cestou do kopce se k nám přidává Serhan, který nám dělá příjemnou společnost. Vcházíme do vesnice vybudované v kopci.

Je slyšet ruch, něco se děje. Přicházíme na malé náměstíčko, dáváme si kafe a čaj. Turek nám přináší šálek skvělé kávy a čaje z Rize. Kolem nás se pohybuje spoustu zvědavých lidí, kteří si nás prohlíží. Serhan se dává do vysvětlování. Avšak nejsme jediným důvodem proč tu je mnoho lidí.

Kousek od nás postává auto s tlampačem.

"Budou turecké parlamentní a prezidentské volby," začíná vysvětlovat náš kurdský doprovod. Začíná mi vysvětlovat rozdělení politické moci, kdo je strana CHP, jak funguje politický systém a překládá mi projev státního úředníka, který kandiduje proti Erdoganovi.

"Budu se modlit za vaši svobodu," povídám mu na konci jeho vysvětlování.

"Musíme se modlit za svobodu všech národů," povídá a dává se do vyjmenovávání diktátorských režimů a já mlčky přikyvuji svému kurdskému příteli.

Za chvilku se přichází rozloučit i modrovlasá Eylem se svým psem.

Serhan jede do Vize s námi. Ulehčuje nám komunikaci s tureckým taxikářem. Autobus do Istanbulu mu jede za pět minut, takže se s ním rozloučím. Prý jakmile budu mít cestu, ať se zastavím v Istanbulu, rád mě provede.

Přijíždí metrobus, který nás veze do hlavního města stejnojmenné provincie. Jedeme po silnici plné děr, dopravní prostředek s sebou hází ze strany na stranu.

Jakmile vystoupíme sháníme nějaký dar pro Alikena a vydáváme se směrem k jeho útulnému příbytku.

Ráno vymýšlíme co nejrychlejší cestu domů - respektive já, kvůli povinnostem. Zjišťujeme, že v Turecku spíš platí, že všechny cesty vedou do Istanbulu. Loučím se s kočkami, které si ze mě udělali polštář a jdeme skrze centrum na autobus abychom zjistili, že jsou Burgasy dva - jeden v Turecku a druhý v Bulharsku - a že do toho bulharského to jede až pozdě v noci.

Vydáváme se na benzínu za město. Zastavuje u nás turecká policie a naznačuje nám, že v jejich zemi jako Evropané nejsme vítání, že toto je Turecko a já si vzpomenu na slova svého kurdského přítele. O hodinku později nám zastavují dva mladí Turci, zřejmě nějací DJs. Prý nás odvezou na hranici, nakonec zkouší vykomunikovat, že by nás převezli přes hranice, to se jim nepovede a my překračujeme turecko-bulharské hranice pěšky. Trochu s obavami, které však zcela odzbrojí starší vrátný, který si půjčí od Píti kytaru a zkouší zahrát Nothing else matters od kapely Metallica. Se smíchem odcházíme, vše probíhá v pohodě a my vstupujeme na území Bulharska.

Píťa stopuje první auto které projíždí. Dva Turci jedou prý do Burgasu a vemou nás tam. Prý jedou až do rumunské Constanty, ale v Burgasu nabírají své přátele. My si však stejně chceme dát přestávku u moře.

Dodávka zastavuje před městem.

"Víte proč jsme vám pomohli?"

"Ne," odpovídáme.

"Víte, kdo je to prorok Mohamed?"

"Ano, víme kdo to je,"

"Tak ten říká, že pokud uvidíš někoho na cestě, tak mu pomož. Pokud pro vás můžeme ještě něco udělat řekněte si. Nechcete s námi povečeřet?"

S pokorou poděkujeme a vydáváme se směrem na okraj Burgasu, kde je sídliště které nám trochu připomíná Zahradní město v Praze. Nacházíme ubytování a vydáváme se směrem k moři.

Noční obloha jakoby splynula s mořem a měsíc který pomalu ustupuje do novoluní se odráží ve vlnách. Pomalu mi dochází, co se opravdu vše za ty necelé tři týdny stalo, a že za pár hodin toto vše skončí. Tak ještě naposledy naplno vdechnout ten studený mořský vzduch, ten závan svobody...

Do moře jsme se odvážili až o den později. Prošli jsme si Burgas, které jsem překřtil na Město automatů na kafe a toulavých koček, kterých tu je "fakt hodně", jak nezapomněla s opovržením zdůraznit jedna dáma. Po pozdním obědě kupujeme láhev vína a vydáváme se na písečnou pláž. Nohy se boří do písku. Sbírám nedopalky cigaret, cítím, jak mi slaná voda omývá nohy. Pouštím mušle po vlnách jako lodičky. Skáču do vln a raduju se jako malý kluk - nechávám se vlnami srážet, nechám se jimi unášet a jsem zcela fascinován silou vody. Sedím na břehu a sleduju, jak mi pod rukama protýká písek a nános soli a mizí v hlubinách moře. Jako čas, který nenávratně běží kupředu. Tak zavírám oči naposled a užívám si všemi smysly tu přítomnost...

Vlak do Sofie nám jede v 22:05, tak ještě zvládáme čaj na hořáku uprostřed jednoho z parků v centru. Bavíme se o tom jaká by za to byla pokuta v Praze a ta představa nás baví. Píťa skládá popěvek o vlaku do Sofie, získává si publikum a kráčíme k nádraží.

Cesta dál už není tolik zajímavá. Ze Sofie pokračujeme vlakem do Ruse, dále Bukurešť a nočním do Budapeště. Naposled se pozastavím nad myšlenkou to alespoň z Budapeště dostopovat, nicméně po zvážení své dva věrné spolubydlící opouštím. Nastupuju na vlak do Brna a usínám.

Probudím se až za hranicemi se Slovenskem. S těžkým srdcem si uvědomuju, že je konec. A tak si to celé neuvěřitelné dobrodružství přehrávám neustále dokola - bylo to šílené, bylo to pro spousty lidí něco absurdního, něco co se nedá pochopit, možná že někteří se dokonce i smáli, ale já si z cesty odnáším to nejcennější. Tak zbývá jen poděkovat. Poděkovat všem těm řidičům, kteří měli velké srdce a větší či menší část cesty nás popovezli, lidem, kteří nám jakkoliv jinak pomohli. Mým tureckým bližním, jimž zbývá popřát světlou budoucnost. Píťovi, se kterým mi bylo ctí zase podniknout něco šílenýho, Dorce, pro kterou to byla první zkušenost s nevidomými vůbec a hned to pro ní musela být extrémní zkouška ohněm a určitě při jménech jako Kecskemet či Rovinari ji ještě dlouho bude běhat mráz po zádech a byla neustále ochotná, i když jsem v průběhu cesty měl pár dní docela ponorku a dával jsem to dost najevo.