Po vrcholcích Krkonoš na vozíku, až k prameni Labe
Člověk se celý život učí něco nového. Díky zapojení se do projektu mapování bezbariérovosti pro disway.cz jsme nedávno s mamkou zjistily, že z Harrachova jede bezbariérový autobus až na proslulé Zlaté návrší u Vrbatovy boudy a blízko od Mohyly Hanče a Vrbaty.
Na víkend hlásili slunečno, tak proč nevyrazit na výlet. Řidič autobusu na zastávce ochotně vyklopil nájezd s nosností 350 kg, takže pro můj malý elektrický vozík pohoda. A jedéém!
Za necelé dvě hoďky jsme byly na místě. Už po výjezdu z autobusu nás čekal krásný výhled na hory. Chtěly jsme se stavit nejdřív na Vrbatově boudě. Stojí tu od roku 1964 a nese jméno po Václavu Vrbatovi, který v roce 1913 zahynul při neúspěšné záchraně kamaráda Bohumila Hanče.
Jak se ale dostat k samotné boudě byla trochu záhada. Nejdřív jsem s pomocí mamky musela překonat od silnice dřevěnou lávku, a pak jsme musely zjistit „kudy tudy“ do Vrbatovy boudy. Vypadalo to, že okolí prochází dost zásadními stavebními úpravami. Zdraví návštěvníci chodili do restaurace přes terasu, která byla pro hendikepované na vozíku nepřístupná. Překvapením byl pro nás bezbariérový hlavní (zimní) vchod, který nám ochotně otevřel personál.
Uvnitř nás čekalo další překvapení - bezbariérové WC. Bylo na Euroklíč. Bohužel jsme svůj zapomněly doma. Personál má jeden k dispozici, ale 3x už s ním návštěvníci „odešli“ a neradi jej tedy dávají z ruky. Ale nakonec nás na toaletu pán pustil.
Nedaleko na kopci jsme viděly slavnou mohylu Hanče a Vrbaty, postavenou roku 1925. Připomíná tragickou událost, kdy vrtochy horského počasí připravily o život dva kamarády během závodu na 50 km. Stalo se to 24. března 1913. Na ten den připadá Den horské služby. Pokoušela jsem se po nezpevněné cestě dostat až pomníku, ale svodnice byly hlubší a hlubší a nepodařilo se... Mamka vyběhla mohylu vyfotit beze mě…
Raději zpátky na afaltku a tradá směr na rozcestí U čtyř pánů. Celou dobu se člověk může kochat nádhernými výhledy na přírodní klenoty Krkonoš. Pramen Labe je coby kamenem dohodil, asi 2 km. Asfalt se časem mění na nezpevněnou cestu se svodnicemi, které se dají docela v klidu, občas po stranách, projet. Pramen Labe je vydlážděn velkými hladkými kameny, trochu náročnými pro vozík. Přejet se dají, ale pomalu a opatrně. Na zídce u pramene je 26 zajímavých erbů měst, kudy Labe protéká až k moři.
Dál jsme pokračovaly s mamkou po nezpevněné cestě k Labské boudě. Občas se nám připletly do cesty kameny, které se musí objíždět, ale až skoro na konci, asi 50 m od Labské byla cesta dost kamenitá. Projíždějte pomalu a opatrně.
Současná podoba této stavby, která byla slavnostně otevřena v listopadu 1975, dodnes budí emoce. Mnozí si myslí, že architektonicky do okolí nezapadá. Slouží i jako ubytování, ale pokoje jsou po prudkých schodech v patře, proto tu bezbariérový pokoj nemají.
Restaurace je pro manévrování s vozíkem prostorná dostatečně. Vchod s dvoukřídlými dveřmi byl otevřen dokořán, aby lidi mohli proudit. Vyhnout se nebyl problém (ani velkému psovi). Uvnitř se vhodný stůl, kde se dá v klidu s vozíkem podjet, najde. Na terase byly klasické piknik stoly, pod které se pohodlně zaparkovat s vozíkem nedá.
Po naší občerstvovací zastávce, jsme chvilku s mamkou meditovaly, jak se od Labské dostaneme zpátky na silnici směřující k nám už známým Čtyřem pánům. Viděly jsme z terasy asfaltovou silnici pro zásobování, ale podle personálu bohužel… Výtahem by to šlo, ale u rampy jsou schody. Musely jsme tedy překonat náročnější sjezd po chodníčku z velkých kamenů, jako všichni ostatní. Dalo se to, ale radím dívat se pod kolečka a na konci sjet pomalu a opatrně.
Pak už frčet po silnici jak je libo a od rozcestí U Čtyř pánů podle turistických značek zamířit k Vrbatově boudě na Zlatém návrší, kde zastavuje autobus.
Tenhle celodenní výlet z Harrachova na Zlaté návrší a dál k prameni Labe a na Labskou boudu byl pro nás moc příjemným bezbariérovým překvapením. Můžeme vozíčkářům určitě doporučit, ale lepší to bude s doprovodem. Sem tam je cesta pro svodnice a kameny náročnější.
Maruška Harcubová